Člověk z přírody využívá prakticky vše, jednou ze surovin, kterou potřebuje, jsou nerosty. Jde o přírodní zdroje, které jsou neobnovitelné, a proto je k nim třeba přistupovat s respektem a šetrností. Současné technické a ekonomické podmínky dovolují využívat zdroje do hloubky dva až deset kilometrů, klasická těžba nerostů probíhá v hloubkách několika stovek metrů. Podle báňské legislativy České republiky se rozlišují ložiska vyhrazených a nevyhrazených nerostů. Výhradní ložiska jsou ve vlastnictví státu, jde prakticky o všechny nerosty kromě stavebního kamene, štěrkopísků a cihlářských surovin. Ostatní ložiska jsou součástí pozemku, pro jejich těžbu je potřebné územní rozhodnutí, vydané příslušným stavebním úřadem, a povolení činnosti hornickým způsobem, udělené příslušným obvodním báňským úřadem.
Nejstarší nerostnou surovinou, kterou člověk začal využívat, je pravděpodobně kámen. V údolích řek nebo na úpatí skal sbíral kameny na výrobu primitivních nástrojů. Když více poznal vlastnosti nerostů, začal některé sbírat přednostně, například pazourek na výrobu nástrojů nebo oxidy železa a manganu na první nástěnné malby. Z kamene si později začal stavět také obydlí. K tomuto účelu ho využíval celá staletí. Nové technologie přinesly výrobu cihel, k jejich spojování člověk potřeboval maltu, pro jejíž přípravu je nezbytný písek.
Historie těžby písku sahá až do raného středověku. Písek se těžil ručně z malých ploch, tak zvaných písníků. Velké pískovny vznikly mnohem později. V České republice bylo největší živcové ložisko objeveno v roce 1962 u Halámek. Vrchol těžby nastal v osmdesátých letech dvacátého století s rozmachem stavebnictví, například také stavby jaderné elektrárny v Temelíně. Po roce 1989 byla těžba výrazně omezena. Důvodem byla stagnace stavebnictví a také přísnější legislativa. V současnosti je těžba samotného písku spíše okrajovou záležitostí, ale ve třech stovkách oblastí na ploše 4 300 hektarů se těží štěrkopísek.
Těžba písku krajinu dlouhodobě ovlivní, zmizí louky a pole, a s nimi také rostliny. Podzemní voda se dostane na povrch, je vystavena vnějším vlivům a znehodnocuje se. Zásahy těžby ale nejsou jen negativní. Jestliže krajina zůstane po skončení těžby bez zásahu člověka, prostředí se začne přirozeně zase obnovovat a vzniká nový hodnotný ekosystém.
